Hezké věci se dějí nám všem – někteří lidé ale nemají strach se z nich radovat

U mě vznikl strach z radosti kombinací několika různých okolností. Časově bych tenhle blok zařadil do období tak 6-8 let – pamatuju si totiž, jak jsem dostal krásné nové kolo a takřka jsem skákal radostí, že je opravdu moje. Pak už bylo těch momentů vnímaných jen pár. Nebylo to ale jen o tom, že by se mi nic hezkého nedělo. Co fungovalo, nebylo zdrojem problému, a tak jsem se soustředil jen na ty věci, které nefungovaly. Když budete ignorovat to dobré, co se vám děje, zůstane to špatné – a vaše síly mohou jednou dojít stejně jako došly mně. U mě tahle „strategie“ vedla k jedné ze dvou úvah o sebevraždě.

Strach z radosti má několik rovin. Jedna je stabilizační. Když se nebudu moc radovat, pak nebudu mít žádnou radost, o kterou by mě moje další bolest mohla připravit. Výkyv je menší a k nové bolesti se nepřidává ještě pocit obří ztráty. Je to jakési preventivní chování. Jeho hlavní nevýhodou je, právě to, že když vymažete radost, zůstane už jen ta občasná bolest.

Druhou rovinou strachu z radosti byla v mém případě snaha nedat agresorovi (otci) žádný další důvod mi bolest působit. Několikrát jsem si jeho chování vyložil tak, že moje radost odstartovala jeho záchvat (v tom věku jsem navíc opravdu neměl nijak dokonalý odhad toho, co ho vybudí k nepříčetnosti a co ne) vznikl u mě dojem, že i moje radost ho provokuje. Ukázalo se, že to tak opravdu bylo – on byl v depresi, a tak se nesměl radovat nikdo kolem něj. Moje radost tak byla zdrojem okamžité represe. Zapřel jsem sám sebe, aby netrpěl ještě víc a nás všechny doma netrestal svým vztekem.

Na život bez radosti navazuje plytkost, bezcílnost putování, šeď a nihilismus. Krom toho také workoholismus a další nejrůznější obsese – posedlosti – to když se osobnost snaží najít alespoň jeden další důvod pokračovat v cestě. Když se není na co těšit, zůstává jen občasná bolest, která navrch vždy dříve nebo později opravdu přijde. Čím více se budu té budoucí bolesti bát, tím razantněji pak může přijít. A razantněji má v tomto ohledu význam „rychleji a tvrději“.

Na život bez radosti a cílů mohou navazovat i drogové závislosti. Rozhodně to byl jeden z faktorů, proč jsem drogy nějaký čas užíval (alkohol, tabák, marihuana). Když nevznikne posedlá touha provádět nějakou činnost, nahradí ji sen o tom, že časem přijde zhůry alespoň pomoc. Že se stane zázrak a svět se mi změní k nepoznání.

Čekal jsem dlouho, než jsem pochopil, že tím zdrojem budu vždy a výhradně jen já. Přeskakovat čas nejde – i takový článek v knize je.

Z důvodů uvedených ve dvou odrážkách nad touto se první výhody dají odvodit. Odmítnout radost se dá jako přímá obrana před dalšími útoky. A vskutku, pokud je jejich zdrojem, je to obrana účinná. Nepříliš šťastná, ale účinná – a to rozhoduje.

Stabilizační funkce odmítnutí radosti poskytuje dodatečný čas. Než mi došlo, že dlouhodobě trpím absencí radosti ve svém životě (a spotřebovával svoje rezervy odolnosti proti frustraci), získával jsem taky obří množství energie jen tím, že jsem ji nepálil sebelítostí vyvěrající z přechodů „radost – bolest“. Ve třiceti (prosinec 2015) mi však síly došly definitivně a ten systém se zhroutil.

  • Jsem prokletý, nemůžu se z ničeho radovat
  • Radost vždy předchází trestu
  • Mám právo na sebelítost
  • Když odstraním radost, budu silnější
  • Když se raduji, jsem zdrojem bolesti pro své okolí
  • Je urážlivé mít dobrý pocit ze svého života
  • Radost je odměna
  • Když přichází, přichází vždy zaslouženě
  • Nedovolit si radost znamená rozhodnout se trpět
  • Radost je světlo dní a potvrzení, že směr je správný
  • Přijmout radost je podobné přijetí pomoci – je to rozhodnutí

Krásné věci se dějí nám všem. Je pravda, že někdy jsme vystavení sérii zkoušek, díky které na to hezké zapomeneme. Nebo jsme na sebe velmi nároční, a tak nám to hezké nepřipadá zároveň dost dobré, aby to stálo za pozastavení. Jenže když vynecháme pozitivní radost, zůstanou v rovnici jen náročné zkoušky života – ať už spočívají v čemkoliv – a nemusí to být rovnou bolest.

Naše mysl a srdce dokážou být velmi mocné. Dokážou z našeho rozhodnutí potlačit i něco tak přirozeného jako je radost. Zprvu ten proces vypadá docela nevinně. Ozve se v nás: „Neraduj se tolik, aspoň nebudeš zklamaný.“ Někdy takové věci je slyšet například i od rodičů – a pak stačí si to špatně vyložit…

Už sama tahle docela nevinně se tvářící myšlenka je ale obřím předsudkem. Říká, že další bolest musí nutně přijít. Že zklamání je nevyhnutelné. A to je hrozné, protože to křiví celý náš pohled na svět už ve smyslu náhledu na něj. Aby další zklamání vždy přišlo, musí ten svět být zlý. Ale já si nedovedu představit, že budu kdy za celý svůj život mít dostatek zkušeností, abych dokázal předpovídat budoucnost. Možná bych to ani nechtěl – nakonec připravovat se na něco, co nezažívám, zní jako další preventivní chování, které nikam nevede.

Život je otevřená hra. Ten, kdo ji hraje a přijímá, co cesta přináší, se má možnost oprostit od strachu v té hře pokračovat. Snadněji se to řekne, než udělá, ale uvědomit si a připustit její otevřenost je polovina výhry, protože když to neuděláme, zůstane jen námaha a občasné prohry.

Nebezpečný je v tomto směru i syndrom prokletí. „Nemůžu mít z ničeho radost, protože mě okamžitě někdo ztrestá.“ „Jsem to já, takže to musí špatně skončit.“ … Je to lidské, ale ne udržitelné. Mění to naši optiku směrem ke strachu a sebelítosti. Porovnejme to s „Mám naději, že se další den / hodinu / minutu stane něco krásného.“ Nebo v jiných situacích: „Každý máme své výzvy, přece i ti nejsilnější někdy zatnou zuby, tak si jen poradím, jako jsem si poradil vždycky.“ Máme sami sebe a silnější partner neexistuje. Provedl nás až sem. Pak je možné více vidět svět optikou malého dítěte, radovat se z každého pohybu listu na stromě, z motýla, který si sedne na cestičku v trávě před nás. V tom momentu totiž žádné zlo a bolest nejsou. Strach, který bychom cítili, by nás od motýla odpoutal a všechnu energii okamžiku by nasměroval do obavy z něčeho, co neexistuje.

Sdílejte svůj příběh

Každý to řekneme trochu jinak

Komentáře mohou přidávat registrovaní

Registrace je jednoduchá a nic nestojí. Tudy prosím.
Předchozí myšlenka knihy
Další myšlenka knihy