Čím hlubší bloky opravujeme, tím déle to trvá

Vzpomněl jsem si na to hned po tom, co jsem otevřel oči. Některé kapitoly trvají snad nekonečně dlouho! Probudil jsem se a hned vedle postele hledal ubrousky, abych utřel svůj tekoucí nos. Trpím alergií. A studuju ji teď asi měsíc. Všímám si její intenzity a změn z vteřiny na vteřinu jen na základě toho, jak se zrovna cítí moje mysl. Klíč zatím nemám, ale to je pouhá otázka času.

Čas je v tomhle případě ale poměrně citlivá věc. Jde o tohle: Vnitřní rozvoj je cesta do své minulosti, kde vznikaly jednotlivé bloky v osobnosti. Opravit něco, co si poměrně přesně pamatujete, je skvělé. Vybavíte si kontext, vybavíte si mnoho informací, možná dokonce vlastní intenzivní pocit. Porovnáte ho se svým pozdějším poznáním a pravděpodobně najdete vícero nesrovnalostí, což vám umožní původní zkušenost opravit.

Když ale pokračujete v cestě vnitřního rozvoje dostatečně dlouho, vaše vzpomínky jsou mlhavější a mlhavější, nebo zmizí docela. Stále platí, že když se na zdroj svého nepohodlí (jako já teď na alergii) zaměříte a soustředíte, vybaví se vám intuitivně přesně to, co s tím daným blokem souvisí. Ale rozklíčovat mlhavou myšlenku trvá jednoduše déle, než rozklíčovat něco, co si pamatujeme čistě a jasně. Nebo u mě to tak přinejmenším je a to jsem už chvilku vnitřní rozvoj trénoval 🙂

Sebenenávist jsem cítil docela intenzivně docela dlouho. Od doby, co jsem to označil jako věc, kterou chci změnit, uběhlo přes tři a půl roku. Pořád to nemám hotové, ale udělal jsem obří kus práce a naučil se mnohem víc, než jen „nenávist odejdi, lásko přijdi“. Tohle už není jen otázkou rozhodnutí, protože musíte hodně věcí zažít úplně znovu – a navrch třeba s dospěláckou optikou. Ale jde to, samozřejmě.

Vzpomněl jsem si u psaní této myšlenky ještě na jednu věc. Když mi bylo asi pět, jeli jsme autem na cestu různě po Evropě. Zrovna se otevřely hranice. Na cestě zpět jsme s bratrem v autě zlobili trochu víc, než se otci líbilo. Hráli jsme si a pošťuchovali se. Na německo-českých hranicích nás vytáhl z auta a i s matkou odjel. Oba jsme s bratrem dostali hysterický záchvat – a to už jsme tou dobou byli zvyklí na ledacos. Věděli jsme, že ta situace je opravdu zlá a že přežít by bylo velmi těžké, ale svou roli v tom hrál i pocit strašné křivdy, protože jsme přece nezlobili tak moc, aby přišla tahle reakce. Možná to něco ve mně zlomilo. Moje alergie rozhodně souvisí s pocitem obřího vnějšího očekávání a neustálé hrozby trestu. Tělo to nedokáže zpracovat, a tak reaguje nezdravým / nepřirozeným způsobem na něco, co je úplně přirozené. Prach, pyl, roztoči a všechny ty spouštěče, které si mysl vybere, aby mohla dál žít v křeči. Ale rozklíčovat se mi to nedaří. Pomůžete mi? 😉

By | 2015-06-16T08:14:11+00:00 Červen 16th, 2015|Myšlenky dne|1 komentář

About the Author:

Jeden komentář

  1. Ten poslední odstavec je velmi zajímavý, rozhodně to vyhoštění zlobivých dětí z auta, může mít hodně velký význam ne rovnou ten význam má.

    V principu očekávání trestu je předsudek, už jen to utvoření myšlenky, že přijde cokoliv dává živnou půdu tomu, že ano, příjde trest hádka, zrada, ale toto bych definovala jako zkoušky. Samozřejmě teď v tomto období to takto dokážu vidět, ale nebylo to tak a trvalo dlouho tyto informace pochopit.

    Do budoucna nevidíme, a nevíme jak na nás okolí může reagovat, ale pokud budeme jednat upřímně, otevřeně a srdcem, stejnou měrou bude právě to okolí reagovat, ikdyž občas s nějakou prodlevou. Proto si myslím, že problém s alergií je v tomto principu stejný. Ale v gardu jendání „já sám k sobě“, a je možné, že k je to jen střípek, jen malý útržek bloku, který ještě chybí opravit.

Přidejte komentář