Vzpomněl jsem si na to hned po tom, co jsem otevřel oči. Některé kapitoly trvají snad nekonečně dlouho! Probudil jsem se a hned vedle postele hledal ubrousky, abych utřel svůj tekoucí nos. Trpím alergií. A studuju ji teď asi měsíc. Všímám si její intenzity a změn z vteřiny na vteřinu jen na základě toho, jak se zrovna cítí moje mysl. Klíč zatím nemám, ale to je pouhá otázka času.

Čas je v tomhle případě ale poměrně citlivá věc. Jde o tohle: Vnitřní rozvoj je cesta do své minulosti, kde vznikaly jednotlivé bloky v osobnosti. Opravit něco, co si poměrně přesně pamatujete, je skvělé. Vybavíte si kontext, vybavíte si mnoho informací, možná dokonce vlastní intenzivní pocit. Porovnáte ho se svým pozdějším poznáním a pravděpodobně najdete vícero nesrovnalostí, což vám umožní původní zkušenost opravit.

Když ale pokračujete v cestě vnitřního rozvoje dostatečně dlouho, vaše vzpomínky jsou mlhavější a mlhavější, nebo zmizí docela. Stále platí, že když se na zdroj svého nepohodlí (jako já teď na alergii) zaměříte a soustředíte, vybaví se vám intuitivně přesně to, co s tím daným blokem souvisí. Ale rozklíčovat mlhavou myšlenku trvá jednoduše déle, než rozklíčovat něco, co si pamatujeme čistě a jasně. Nebo u mě to tak přinejmenším je a to jsem už chvilku vnitřní rozvoj trénoval 🙂

Sebenenávist jsem cítil docela intenzivně docela dlouho. Od doby, co jsem to označil jako věc, kterou chci změnit, uběhlo přes tři a půl roku. Pořád to nemám hotové, ale udělal jsem obří kus práce a naučil se mnohem víc, než jen „nenávist odejdi, lásko přijdi“. Tohle už není jen otázkou rozhodnutí, protože musíte hodně věcí zažít úplně znovu – a navrch třeba s dospěláckou optikou. Ale jde to, samozřejmě.

Vzpomněl jsem si u psaní této myšlenky ještě na jednu věc. Když mi bylo asi pět, jeli jsme autem na cestu různě po Evropě. Zrovna se otevřely hranice. Na cestě zpět jsme s bratrem v autě zlobili trochu víc, než se otci líbilo. Hráli jsme si a pošťuchovali se. Na německo-českých hranicích nás vytáhl z auta a i s matkou odjel. Oba jsme s bratrem dostali hysterický záchvat – a to už jsme tou dobou byli zvyklí na ledacos. Věděli jsme, že ta situace je opravdu zlá a že přežít by bylo velmi těžké, ale svou roli v tom hrál i pocit strašné křivdy, protože jsme přece nezlobili tak moc, aby přišla tahle reakce. Možná to něco ve mně zlomilo. Moje alergie rozhodně souvisí s pocitem obřího vnějšího očekávání a neustálé hrozby trestu. Tělo to nedokáže zpracovat, a tak reaguje nezdravým / nepřirozeným způsobem na něco, co je úplně přirozené. Prach, pyl, roztoči a všechny ty spouštěče, které si mysl vybere, aby mohla dál žít v křeči. Ale rozklíčovat se mi to nedaří. Pomůžete mi? 😉