Mluvit a naslouchat vyžaduje pozornost i trénink 2017-04-28T15:48:45+00:00

Mluvit k někomu a naslouchat v rozhovoru vyžaduje pozornost i trénink

Tenhle blok by se mohl jmenovat „Mluvit umím, takže umím mluvit s každým“. Zvykli jsme si jako společnost na tento omyl. Nejenže umět vyslovit slovo, větu nebo dokonce myšlenku (ano, jsou to tři úrovně) neznamená schopnost smysluplně se vyjadřovat. Rozhovor jako takový se totiž skládá s „vysílání“ a „příjmu“. A oboje jsou schopnosti vyžadující trénink.

Mluvit se učíme velmi brzy, mnoho z nás nemá řečové vady, naše okolí uspokojivě přijímá naše myšlenky, které chceme sdělit. Zbývá velmi málo impulsů, které by naznačovaly, že naše postupně nabytá sebejistota je neoprávněná. Jak totiž vyslovujeme svoje myšlenky, získáváme sebejistotu nejen ve schopnosti se vyjadřovat, ale i v těch myšlenkách samotných. Společnost si zvykla ve většině situací neodporovat. Málokomu stojíme za názorový konflikt. Špatně je tu mnoho věcí – například kdybychom byli všichni sami sebou a říkali to, co si skutečně myslíme, naše názory by byly dříve konfrontovány s dalšími úhly pohledu jiných lidí a mnohdy by se tak dalo i předejít názorovým extrémům, které někdy přerůstají v extrémy v lidském chování. Tím, že pak extrémní názory a chování skoro nikdo ve společnosti nekonfrontuje = nesnaží se vyslovit svůj názor proti nim, stávají se tyto extrémy pevnější a postupem času mají šanci se prosadit. Blok v „příjmu“, tedy v naslouchání, se pak nabízí. Člověk je většinou (a to hlavně v posledních desítkách let) postavený tak, že po stovkách let, kdy „nás mělo pravdu jen několik“ teď „máme pravdu všichni“. Každý svou, ale to je jiná myšlenka. Je totiž otázkou bloku nevyhodnocovat názorové rozdíly, když už se k nám dostanou. Stává se zpravidla to, že popřeme logiku (nebo dokonce svéprávnost) těch, kteří nám odporují. Mít odlišný názor ale neznamená automaticky útok. A tím je celé kolečko omylů završeno.

Edmund Burke, kterého jsem našel na Google jako autora toho citátu, řekl: „K vítězství zla stačí, aby dobří lidé neudělali nic.“ Řekl bych, že vím, co myslel.

Když neumíme mluvit s lidmi, přichází neporozumění. Neporozumění znamená leckdy samotu. Samota vyjadřování rozhodně nepomáhá, a tak se můžeme dostat ze samoty postupem času rovnou do izolace, ze které se vystupuje velmi, velmi špatně.

Když neumíme naslouchat a rozumět, také se odkláníme od těch, kteří s námi nesouhlasí. Samozřejmě – už tenhle krok je nesmyslný, ale bavíme se o bloku. Stalo se to společensky uznaným principem, takže je přece pravděpodobnější, že je to vina „těch druhých“, kteří se mýlí. Diplomaticky popsáno. Dokážeme se dokonce rozčílit, že s námi někdo nesouhlasí.

Neochota s respektem vyslechnout vede také k samotě a izolaci. K čemu nám jsou ti, kteří s námi nesouhlasí… Neochota s respektem vyslechnout ale může vést i k radikalizaci vlastních názorů a hledání podpory u dalších lidí se stejně radikálními názory. Jako blok to nikdy nevede k ničemu dobrému, ale někteří z nás to potřebují pro svůj další vývoj zjistit na vlastní kůži…

Pocit jistoty, který získáváme už jen tím, že dokážeme úspěšně přenášet naše myšlenky do hlav jiných lidí, je opojný. Výhoda, kterou přináší, je, že nám umožňuje překonávat stud a vlastní nejistotu. Naslouchání v tomto případě má stejný význam a naši jistotu a pocit vlastní síly takříkajíc násobí dvěma. Jsou to dvě stejně velké síly působící stejným směrem.

Problém je včas se zastavit z opojení vlastní genialitou. Někde na té cestě jsme zapomněli na to, že jsme jen lidé a můžeme se někdy i plést.

  • Mám vždycky pravdu
  • Kdo nesouhlasí, je hrozba
  • Kdo nerozumí, je hloupý
  • Nemůžu se plést
  • Slyším, takže umím naslouchat
  • Rychle reagovat znamená v rozhovoru převahu a oprávnění chtít pravdu pro sebe
  • Jsou lidé a hodnoty, které mě přesahují
  • Jsem člověk, jsem omylný a moje názory mohou být jen moje
  • Když se mnou někdo nesouhlasí, pořád můžu děkovat aspoň za to, že mi to řekl – stál jsem mu za to
  • Je důležité CO lidé říkají. Ne JAK to říkají.
  • Rychlost našeho uvažování nahrává předsudkům. Vědět to otevírá dveře dalším významům.

Život mě vedl k rozvíjení mých jazykových schopností už od prvních slov. Mám vzpomínku, že jsem vstoupil do hádky rodičů a oni mě pochválili za pokročilou úvahu (na cca tři roky věku), jaký jsem skvělý, že se snažím jejich spor urovnat. Tahle pochvala a několik vteřin ztlumení jejich konfliktu změnilo můj život na mnoho následujících let.

Učit se naslouchat jsem se sice musel začít učit také velmi brzy – rodiče mé podpory využívali poměrně často a hledat v jejich dospělých logiku, někdy i ve velmi vypjatých situacích, bylo dost náročné. Ale tady se dostáváme k druhé výhybce. Něco jiného je schopnost druhého člověka vůbec nechat vyslovit, něco jiného je poskytnout mu dostatečný prostor na vyjádření a třetí věc je pochopit, co chtěl vlastně říct.

Lidstvo komunikuje více, než kdy dříve v minulosti. Existuje možnost, že příslovečná komunikační bariéra tady byla vždycky, ale současnost nás nutí komunikovat ve větší míře, ve větší rychlosti a pracovat s mnohonásobně větším množstvím informací. To, co by kdysi ve škole rétoriky nestačilo ani na první lekci, je vydáváno za svaté právo každého se vyjádřit. Vyjádřit se svatým právem je, budiž. Mít ale pocit, že momentem vyjádření je můj názor automaticky platný a všichni ostatní lidé na planetě se pletou, pokud nesouhlasí, je minela neskutečných rozměrů.

Tahle situace je natolik složitá, že by vydala na několik samostatných myšlenek, a tak zkusím být ještě názorný a rozepsat celý proces výměny názorů:

  1. Mám myšlenku
  2. Přetvářím myšlenku do konkrétních slov a slova skládám do pořadí za sebe
  3. Vyslovuji je
  4. Druhý člověk slyší má slova
  5. Druhý člověk má slova interpretuje
  6. Druhý člověk formuluje reakci další myšlenkou
  7. Druhý člověk přetváří myšlenku do slov a skládá slova za sebe
  8. Vyslovuje je
  9. Slyším slova druhého člověka, interpretuji je, …

Jak složité může asi tak být vyměnit si dvě myšlenky s dalším člověkem. V dalším seznamu napíšu rizika, která se ke každému bodu vážou. Je na Vaší vlastní upřímnosti zvážit, jestli se Vám stává nebo ne, že tyto rizika ve svých každodenních bězích přeskakujete.

  1. Moje myšlenka může reflektovat bloky, o kterých nevím. Můžu nadto mít nedostatek informací a svou myšlenku vytvořit velmi neuváženě.
  2. Sada slov, kterou použiju, odpovídá mé momentální náladě, vztahu k tomu druhému člověku, případných blocích mezi námi.
  3. Existuje dokonce riziko, že mezi formulací myšlenky a jejím vyslovením se zapojí vědomé i podvědomé filtry typu „tohle přece nahlas říct nemůžu“. Už do bodu vyslovení tak může být myšlenka několikrát zkreslená.
  4. Způsob, jakým jsou slova slyšena, podléhá mnoha aktuálním faktorům. Náladě také. Mé výslovnosti také. Směru a síle větru, okolnímu zvuku / hluku, natočení hlavy, průchodnosti zvukovodů, vrozeným vadám, …
  5. Interpretace informace je snad nejkritičtější ze všeho. Jsme tak soustředění na náš vlastní kontext, že zapomínáme, že konkrétní pořadí slov, které jsme vyslovili, vůbec nemusí znamenat totéž pro člověka proti nám. Jeho interpretace podléhá nepřenositelnému způsobu vidění světa včetně všech jeho zkušeností a bloků. Například i zprávě, která vůbec nesouvisí se mnou a kterou ten člověk přijal teprve pár vteřin předtím, než jsme začali ten rozhovor.
  6. Šance, že je už teď myšlenka z bodu 1 zkreslená, se blíží 100%. Formulace reakce je už pak stejný proces jako bod 1, a tak nemusím pokračovat ve výčtu.

Nápovědy, co z toho plyne, jsou ve všech textech kolem – například „Jak z toho ven“. Řekl bych, že prvním krokem je úcta. Respekt. K sobě a k ostatním. Pokud dopřeju sobě čas myšlenku upřímně zformulovat a vyslovit, a pokud dopřeju protistraně čas ji pochopit, minimalizuje se riziko zkreslení a maximalizuje se šance na pochopení.

Tady mám důkaz. Jednám s lidmi všech částí společnosti, všech možných inteligencí, vzdělání, příjmů, kultur a národů, barev pleti, vyznání a pohlaví.

A jsem pro ně vždy partnerem k rozhovoru. Jsem jim rovný. Je to jedna z největších výher v mém životě a tu výhru přeju každému 🙂

Sdílejte svůj příběh

Každý to řekneme trochu jinak

Komentáře mohou přidávat registrovaní

Registrace je jednoduchá a nic nestojí. Tudy prosím.
Předchozí myšlenka knihy
Další myšlenka knihy