„Ošklivé věci“ se také dějí všem lidem; je v tom ale víc, než se říká.

Tenhle blok je snad přirozenou součástí lidské povahy, který jde překonat jen úvahou, ochotou nadhledu a pozdějšími zkušenostmi. Vzniká tedy pravděpodobně ihned při zažívání jakékoliv bolesti.

Význam této myšlenky je rozdělen na dvě části, stejně jako její nadpis. Obě tyto části přitom mají zásadní význam.

Že se ošklivé věci dějí všem lidem znamená, že ve své bolesti zdaleka nejsme tak sami, jak si mnohdy myslíme. Uvědomit si to je klíčem ze sebelítosti, ke které nás to někdy lidsky svádí.

Je v tom ale víc, než se říká. Jsou dvě možnosti, co udělat s bolestí, ať už je jejím zdrojem cokoliv. 1) Trpět. 2) Najít, co nás bolí, prozkoumat, který blok k bolesti vede a bolest překonat. Výchozí myšlenkou totiž je, že k bolesti vždy vede nějaký nesoulad se životem. Někde v našem životě jsme se naučili něco, co nás v momentu bolesti zraňuje. Znamená to, že jsme připravení svoje prvotní poznání doplnit a vylepšit. Překonat to zlo (pochopit, co nás na něm zraňuje a připustit, že je to vlastně překonatelné) znamená odstranit všechny takové události v budoucnu.

Na blok „špatné věci se dějí jen mně a je to samolibý trest za mou odsouzeníhodnou existenci“ navazuje hodně špíny a další bolesti vyplývající přímo z toho bloku… Prvním omylem je sebelítost, což je černá díra pro naši vlastní energii, kterou bychom jinak mohli věnovat něčemu hezčímu v životě. Nářky typu „Proč jen se to děje právě mně?!“ totiž simulují pozornost, kterou vyžadujeme od svého okolí v momentu bolesti. Chlácholíme vlastně sami sebe. Sdílení bolesti je odvěkým lidským principem a funkcí přátel nebo i „komunity“. Pomáhá odplavit naši bolest a překonat ji – nějakým způsobem se smířit s tím, že ta bolest prostě nastala. Ještě horší ale je, že sebelítost vypadá jako něco, co nám v bolesti ulehčuje. Věnujeme pozornost sami sobě, aniž bychom se jakkoliv přibližovali k překonání té bolesti – NAOPAK! Hýčkáme ji v sobě, protože nám dává legitimní důvod trpět, vynucovat si pozornost okolí nebo naopak okolí i ignorovat, protože teď přece trpím, nevidíš??“. Navíc se může jednoduše stát, že to trpění je jediná situace, kdy máme něčí pozornost – aspoň tu svou.

Druhým omylem je, že všechno zlé se děje k našemu potrestání. Podporuje to pocit naší vykořeněnosti / špatnosti vedoucí k další sebelítosti. A především to uzamyká možnost jakéhokoliv jiného náhledu na bolest, než na něco čistě negativního – čisté ztráty, která není dobrá k ničemu jinému, než k našemu oslabení.

Pozornost k sobě samému a dočasná, účinku alkoholu nebo drog podobná (a stejně neposouvající) úleva. Je možné, že je tenhle proces přirozenou součástí zvládání bolesti a někdy nakonec pomůže v jejím zvládnutí. Jenže ji zároveň i prodlužuje, protože sebelítostí utíkáme od řešení té bolesti, hýčkáme si ji.. Navíc je zde vždy obrovské riziko, že se raději smíříme s tou sebelítostí, než s bolestí, která sebelítost vyvolala. To se mi nakonec také stalo – a odstraňoval jsem to asi v šestadvaceti, HODNĚ překvapený, že tam nějaká sebelítost je. Byla a obrovská. Jako každá maska, i tohle se může stát (a nakonec vždy stane) trvalou součástí osobnosti.

  • Jsem jediný, kdo trpí
  • Moje bolest mě opravňuje k sobeckému chování
  • Sebelítost je cestou ven z bolesti
  • Sebelítost mi dává aspoň nějakou pozornost k sobě samému
  • Bolest je bezdůvodným nástrojem pomsty nevím koho
  • Bolest je prázdná hodnota, ze které nemůžu nic vytěžit
  • Na světě je 7 miliard lidí. Je vyloučené, abych byl jediný, komu se děje něco špatného – navíc něco nejhoršího.
  • Člověk toho dokáže překonat mnohem víc, než jak křehký se zdá. Ano, někdy trpí se zaťatými zuby, ale to všichni – i ti nejsilnější.
  • Co se děje, se děje k mému prospěchu, protože z každé bolesti vytěžím zkušenost.
  • Pokud je sebelítost jediná chvíle, kdy jsem pozorný sám k sobě, nejsem schopný se sám sobě věnovat a dokonce je možné, že odmítám pozornost lidí okolo – jinak by pozornost sebelítosti nebyla tak konejšivá.
  • Jsem krásná a plnohodnotná bytost a zlo, které se mi děje, se děje k mému posílení. K tomu, abych se něco naučil tím, že ho překonám, respektive k tomu, abych opravil své vnímání světa a tím ho změnil.

Každého člověka v životě něco trápí. Pro všechny zdroje bolesti, smutku nebo strachu se vžilo označení „zlé věci“. Trvalo k zbláznění dlouho, než jsem pochopil, že je v nich něco dobrého. Chtěl jsem mít kouzelný prsten, kterým bych otočil, aby zlo zmizelo, ale ono tam bylo pořád. Bylo tam tak dlouho, až jsem si přiznal možnost, že tam (někde na světě) může být doopravdy pořád. Někdy se mě nemusí dotýkat – a postupovat ve vnitřním rozvoji je podle všeho způsob, jak ho mít v životě méně – ale pro náš rozvoj v dané fázi pochopení našich dřívějších omylů ho někdy prostě potřebujeme. Proč?

Protože zlé věci mají velkou moc. Když je člověku něco nepříjemné, je schopný vyvinout OBŘÍ úsilí, aby se další bolesti vyhnul. A to obří úsilí je většinou potřeba, když potřebujeme překonat sami sebe a smířit se s něčím dosud velmi nepříjemným. Lidé o tom principu odedávna vědí – říká se „co tě nezabije, to tě posílí“. Já jsem si to pro sebe vyložil jako „když mě to nemá zabít, má mě to posílit“. A pokud mě to má posílit, můžu hledat, v čem to posílení spočívá. A dodneška se opravdu v každé bolesti skrývala síla. Ta síla má dokonce dvě složky:

  1. Jako při tréninku svalů, s časem se zvětšuje naše výdrž a odolnost. To není samozřejmost a máme to odpracováno, je to důvod mít se rád za všechno, co jsme už vydrželi.
  2. Dalším tréninkem překonáváme naše dosavadní hranice. To je stejně důležité a úžasné jako bod 1. Je to jako když by někdo viděl do budoucnosti a mladému vzpěrači řekl: „Jednou zvedneš půl tuny.“ Tak i my jsme schopní postupem času překonávat opravdu velkou bolest – a mnozí z nás to budou potřebovat.

Vnitřní rozvoj znamená, že se tyhle myšlenky týkají nás samotných. Sebelítost v člověku totiž mimo jiné probouzí touhu vyzdvihnout vlastní bolest nad bolest někoho jiného – a tím se upřednostnit / povýšit. To je slepá ulička. Osobně věřím, že každý trpí dohromady stejně. To je zase rčení „život ti naloží, kolik zvládneš“. A protože zvládneme každý trošku jinak, každému se dějí jiné věci. Vždy ale platí, že se dějí jako nástroj našeho posunu a když takovou lekci překonáme, pocit je nakonec vděčnost, že je ta noční můra pryč.

Sdílejte svůj příběh

Každý to řekneme trochu jinak

Komentáře mohou přidávat registrovaní

Registrace je jednoduchá a nic nestojí. Tudy prosím.
Předchozí myšlenka knihy
Další myšlenka knihy