Učíme se vším, co zažíváme 2017-04-28T15:48:45+00:00

Učíme se vším, co zažíváme

Bod nula pro mě byla stezka bolesti. Všechno, co se dělo, se dělo, aby mě zkoušelo zranit, zničit, zabít. Zabilo to radost, bezstarostnost, emoce, sebelásku i lásku, dětství. A dělo se to s nemilosrdnou nepravidelností. Věděl jsem jen to, že další útok přijde. Nevěděl jsem, jestli za den nebo za týden, po příchodu ze školy nebo mě probudí v půl třetí ráno. Jen to, že přijde, a postupem času i to, že bude horší, než ten předcházející. Útoky ohrožovaly všechno, na čem mi záleželo, nebo mi tím bylo přinejmenším vyhrožováno. Kontinuální stres, žaludeční neurózy ze strachu, tisíckrát vyplakané oči, zmatek, pocit křivdy.
Na takový život navazuje osamocený boj o přežití. V mém případě o psychické přežití, o vlastní integritu. Naštěstí součástí toho, co po mně rodiče chtěli v rámci mé role nárazníkového pásma, bylo vymezení se proti nim – tak, abych mohl být skutečným vyjednavačem a prostředníkem. Svým způsobem jsem tedy nebral to dění tak vážně. Musel jsem v něm naopak hledat logiku. Nacházel jsem díky tomu v nesmyslném jednání jakousi logiku – a že jsem ji viděl, pomáhalo jak tátovi jako agresorovi, tak mamce jako oběti. Důsledky pro můj aktuální život jsou nekonečné. Nekonečně dobré – přes všechny zádrhely. Na blok samotný ale navazuje ještě i jiná věc: Tím, že jsem žil ve světě, který se snažil mě zabít, periodicky se mi to potvrzovalo. Konfliktní situace s opilci například (diplomacie to vždy vyřešila), bezpočet krizovek za volantem, svědectví násilí mimo mě, ale také VÝKLAD všeho dění ve smyslu ohrožení. Svět se pro mě utvořil jako nekonečně nebezpečné místo, kde je zásadní problém pouhou otázkou času.
Blok je v danou chvíli řešením, protože přináší určitá pozitiva nebo východiska. Zároveň se dá dostat do situace, kdy je těžké blok opustit, protože dává pocit jistoty a známa. Pocit světa jako nebezpečného místa mě vedl k velmi vysokému stupni nezávislosti a samostatnosti. V kombinaci s velmi hlubokým odmítnutím pomoci kohokoliv jsem kráčel směrem k totální soběstačnosti. Rozvíjel jsem sám sebe ve všem, co mi přišlo použitelné pro přežití – fyzicky i psychicky. Materiální podmínky jsem měl (a z domova se ve dvanácti rozhodl neutíkat, protože po odclonění stresu tam bylo relativní pohodlí), a tak jsem se soustředil na odstranění emocí ze svého života. Vydrželo mi to do pětadvaceti. Stejně tak jsem jednu po druhé odstraňoval jakoukoliv slabost. Byla přílišným luxusem, když veškerá energie musela jít do budování obrany před dalším útokem. Naslouchal jsem přírodě, protože jsem očekával její hněv. Učil se dál jednat s lidmi, protože bylo možné odklánět jejich frustraci. Kupil jsem nástroje pro přežití a učil se vše, co šlo, abych dal základ světu, ve kterém nic jako jistota neexistovalo.
  • Svět se mě snaží zabít
  • Svět je nebezpečný
  • Svět je nesmyslný a zlý
  • Lidé jsou agresivní a nebezpeční
  • Jsem v neustálém ohrožení
  • Vývoj je tu od toho, aby mě jednou zničil
  • Život je moudrý a laskavý průvodce
  • Vše, co se děje, se děje za účelem mého posunu
  • Pokud musím snést bolest, je to taktéž jen prostředek rozvoje
  • Lidé jsou darem a obohacením – dokonce i když dojde ke konfliktu, protože mě intenzivně učí

Učíme se vším, co zažíváme. První myšlenka knihy Hovory k sobě 2101 je jedním z hlavních rozdílů, které vídám mezi svým úhlem pohledu a úhly pohledu dalších lidí, kteří jsou nešťastní, zmatení, vzteklí, závistiví, ve stresu a nebo strachu. Je to tato moje víra, která mi umožňuje dívat se na věci s vírou v dobrý vývoj a v přínos pro sebe. Ano, někdy supím a mám zaťaté zuby. Nežiju nirvánou a jsem docela normální člověk. Ale díky tomu, že hledám možnosti posunu, se mi všechno snáší tak nějak lépe. Nakonec sám fakt, že těžím i z toho, co je mi nepohodlné, to samotné nepohodlí dost snižuje. Krom toho, že mě posouvá i vědomí, že takhle moc lidí nefunguje a já se tedy objektivně mám lépe, než mnoho dalších.

Učit se vším, co zažíváme, je tak samotným úvodem do knihy. Vychází z mého obřího bloku a omylu o světě. Ano, samozřejmě, pro každého z nás je svět trošku jiný. Mnoho z nás ho zažívá bolestně a se všemi těmi nepříjemnými pocity. Ale já nejsem květinkové dítě, které naivně věří v nekonečnost dobra. Nejdřív se nezměnil můj život. Změnil jsem se já. Řekl jsem si, že „co jsem zažil, není dost na to, abych vynášel soudy o celém světě“. Dal jsem šanci možnosti, že se ve svém odhadu světa mýlím. A v momentu, kdy jsem to udělal, se můj život začal měnit. Měnila se energie lidí, energie událostí a měnil se můj pohled! Je mi přitom jedno, jestli se opravdu změnil ten zbytek, nebo to jen lepší vidím. Pro mě to teď lepší je a to je nezpochybnitelné.

Moje zkušenost je stejná pro všechny bloky. Když člověk udělá jeden krok směrem kupředu (tedy k vývoji), přijde mu „na pomoc“ jeden krůček odněkud zvenčí. Pochopil jsem díky tomu rčení „Pomož si a Bůh ti taky pomůže“. Aby nám byla štěstěna nakloněna, musíme být otevřeni myšlence, že nám nakloněna být může. To znamená opustit svůj „starý“ pesimistický pohled a vykročit do neznáma. Jako ve filmu o Argonautech ale Odysseus nešlápne do prázdna. Jeho odvaha mu nabídla na nekonečně vysokém sloupu pevný schůdek.

Udělat ten první krok, stejně jako v příkladu, je to nejtěžší. Chce velkou odvahu překonat svůj stín, svou nedůvěru a vydat se směrem, který sice možná tušíme jako správný, ale žádný slib o úspěchu nemáme. Dokonce existuje i možnost, že ta cesta nebude bez problémů a zaškobrtnutí. Nakonec naučit se chodit taky chvíli trvalo. A je možné, že to bylo i těžší nebo že to i více bolelo, ale většina z nás si to nepamatuje. Jako jsme se zdokonalili v chůzi, se lze zdokonalit v čemkoliv, když hodně chceme. Jsme v tom dobří, jsme totiž lidé a je nám to vlastní. Tak jsem z toho vyšel a učím se dál. Že to stojí za to, je důvodem, proč ty myšlenky čtete. 😉

Pokud můžu já, může opravdu každý.

Sdílejte svůj příběh

Každý to řekneme trochu jinak

Komentáře mohou přidávat registrovaní

Registrace je jednoduchá a nic nestojí. Tudy prosím.